6. část

23. listopadu 2013 v 14:20 | Smilee |  Modré neštěstí nebo vysvobození?
Nevím, co mám dělat, a tak jsem se rozhodla. že vám řidám další část o trochu dřív, tak ať se líbí :D

Do třídy vstoupil profesor Whiteman a celou třídu přejel ledovým pohledem, nejdéle se zastavil u mě a v očích se mu na malou chviličku zalesklo pobavení, to ale rychle zmizelo, protože on na sobě nikdy nedává znát nějaké emoce. Byl přísný a dá se také říct, že nejpřísnější učitel na naší škole. Učí matematiku a občas i fyziku, ale to jen u čtvrťáků. Já jsem ve druháku, tedy vlastně v prváku, ale už je konec roku a já automaticky myslím na další. Je polovina června a venku už je krásné teplo, scházíme se venku, chodíme se koupat a pořádáme večírky pozdě do noci. Z přemýšlení o prázdninách mě vytrhl přísný hlas profesora Whitemana. "Slečno Wilsonová, vraťe se prosím zpátky do třídy a odpovězte na otázku." stál blízko mé lavice a propaloval mě pohledem.

"Omlovám se, na co jste se to ptal?" odpověděla jsem pevným hlasem, který mě překvapil. Většinou s učiteli mluvím tichým, pisklavým hláskem. A poté se mě snažil naučit počítat, ale můj mozek byl sotva schopný vnímat, natož něco pochopit. Když mě konečně vypustil ze svých spárů s úlevou jsem si sedla zpět do lavice a začala si čmárat do sešitu, aniž bych přemýšlela nad tím co kreslím. Mé myšlenky se opět hrnuly někam jinam, a to i přes všechno úsilí, které jsem vydala, abych se alespoň chvíli soustředila na hodinu. Ale nešlo to, pořád jsem myslela na toho divného kluka a na jeho dokonalost. No a potom tu byla ta věc s vlasy, s tou jsem se ale smířila a nepřipadala mi tolik nesnesitelná jako dnes ráno. A ještě to, že se mám dnes sejít s Mattem a Adeline, svými přáteli, kteří se mě za každou cenu snaží rozveselit a uklidnit. Hlavou mi poskakovalo tolik otázek, které se postupem času měnily v otravné hučení v uších. A já kreslila dál a snažila se všechny, ty otázky zatlačit stranou, aniž bych se zaměřila na výtvor, který se rýsoval v mém sešitě. Možná kdybych se podívala a pořádně si ho prohlédla, zabránila bych událostem, které se staly poté, ale já jen seděla, kraslila a koukala na orázek aniž bych vnímala, co tam je. Zazvonilo a já si s oddechem začala balit věci. Můj mozek konečně zaregistroval výtvor a já strnula. Nikdy jsem neuměla nějak obzvlášť krásně kreslit, ale obraz v sešitě naznačoval něco úplně jiného, vypadal jako by byl namalován rukou světoznámého umělce. A nejhorší bylo, to, co na něm bylo. Tmavá místnost, podobná vězení. Tmavé, kamené stěny, zamřížovaná díra ve zdi, okovy visící na stěně a tvrdá dřěvěná postel na jedné straně. A poté, to, co se v ní nacházelo, bezvládné postavy povalující se všude kolem. A tolik krve! Po zdech, po zemi a hlavně po mrtvolách. A jediná nezakrvácená věc, byla mužská silueta, odrážející se v kuželu světla na protější straně. Rychle jsem posbírala věci a běžela ven, pryč z této místnosti, ve které jsem měla pocit, že se stěny přibližují a chystají se mě zamáčknout. Ještě, že byla poslední hodina a já jsem mola jít domů. Když jsem konečně vyběhla před školu zastavila jsem se a plnými doušky lapala po dechu. Čerstvý, letní vánek mi čechral vlasy a já se snažila popadnout dech a zastavit to otravné pískání v hlavě. Neodvážila jsem se znovu podívat na obrázek, a radši jsem ho rychle zandala, co nejhlouběji do tašky. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a vyrazila domů. Pořád jsem byla roztřesená a nohami jsem sotva motala, ale snažila jsem se jít dál potřebovala jsem se co nejvíce vzdálit od toho místa. Když jsem šla po chodníku, jedna noha se mi podlomila a já padala na zem. Najednou jsem se ocitla v něčí náručí, najspíše nějakého chlapce (bezva, teď se ještě ztrapním). Rychle jsem se začala hrabat nahoru a pomalu se postavila. Zastrčila jsme si jeden pramen vlasů za ucho a podívala jsem se na mého zachránce, abych mu poděkovala. Slova mi ale zamrzla na jazyku, přede mnou stál černovlasý kluk (ano, ten kluk). A já jsem se hned ztratila v jeho krásných očích. Nervózně jsem se pousmála. "Děkuji, už jsem si myslela že se natáhnu." zamumlala jsem a radši se rychle podívala do země, protože se mi začala hrnout krev do táří. "Nemáš za co." odpověděl. Chvíli jsme jenom tak stáli a mlčeli, až mě začalo to ticho štvát a rozhodla jsem se, ho na něco zeptat. "A máš vůbec nějaké jméno?" zeptala jsem se. "Já jsem Chloe. Chloe Wilsonová." představila jsem se. "Jeremy... Scott."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 24. listopadu 2013 v 12:44 | Reagovat

Super díl :) už vim, jak se jmenuje :D

2 Smilee Smilee | 24. listopadu 2013 v 17:06 | Reagovat

No vidíš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama